Období 1976 - 1989

Toto období jsem vymezil od 1.4.1976 (datum pouze odhaduji z jízdenek, které mám), kdy došlo ke změně tarifu a to jednak redukci pásem a k zaokrouhlení výsledné částky. Ačkoliv se z pohledu výsledných cen nejednalo o nějaké dramatické zdražení a v některých případech dokonce i o zlevnění, pro nejkratší a zároveň nejfrekventovanější relace šlo o zdražení citelné. Například, sousední stanice vzdálená tři kilometry, byla dříve v pásmu 1-4 km za 60 haléřů, ale nyní bylo nejlevnější pásmo 1-10 km za 1 Kč. Nová pásma byla odstupňována do 100 km po deseti kilometrech, od 100 km do 200 km po dvaceti kilometrech a dále pak po padesáti kilometrech.

Období pak končí zdražením jízdného o 100% k 1.9.1990.

Osobně považuji toto období za zlatou éru výdeje kartonových jízdenek. Bylo ještě dodržováno historické barevné členění kartonů a kvalita tisku dosáhla výborné úrovně s jasně ostrým tiskem i malých detailů u většiny jízdenek. Byly zavedeny do provozu na velkých stanicích rychlotiskací stroje AEG, které měly konečně ve srovnání s předchozími rychlotiskači relační destičky po grafické stránce velmi pěkné a přehledné. Ale tato doba přinesla i negativa. Na konci osmdesátých letech se postupně upustilo od tisku jízdenek na barevné kartony a zavládla univerzální hnědá a bílá. Údržba tiskacích strojů v pokladnách byla často zanedbávána a navíc se postupně relační destičky opotřebovávaly, což vedlo k horší kvalitě jízdenek z rychlotiskačů. Například jízdenky vytištěné v Českých Budějovicích na konci sedmdesátých let a v roce 1990 jsou po stránce kvality naprosto nesrovnatelné. Tam zřejmě tiskací destičky celých patnáct let nikdo neumyl. V neposlední řadě je nutno zmínit i nástup počítačů a jehličkových tiskáren do výdeje jízdenek a tím začátek konce výdeje těchto jízdenek.

Obyčejné jízdné

Jízdenky za obyčejné jízdné pro osobní vlak druhé třídy byly na kartonech hnědé barvy. Jízdenky za obyčejné jízdné pro osobní vlak první třídy se prakticky nevyskytovaly, byly založeny ale v tiskacích strojích pro velké stanice.

Obecný popis jízdenky je zde. Na tomto místě pouze zmíním, že pod horním pořadovým číslem jízdenky byl obyčejným písmem název stanice a pod ním byly tučným písmem jednotlivé pásmové stanice, kam až bylo možné za níže uvedenou cenu dojet. Na jízdence bylo většinou těchto stanic několik, aby nebylo nutno tisknout takový počet jízdenek pro jedno pásmo. Konkrétně za 40 Kč bylo pásmo 251 – 300 km. Pásmové stanice byly na jízdenkách seřazeny dle abecedy.

Proč jsou na jízdenkách různé stanice?

Drobnějším písmem býval u dražších relací upřesněn směr jízdy, protože delší spojení po hlavní trati mohlo být rychlejší, častější či s méně přestupy. Například z Havlíčkova Brodu přes Pardubice - Olomouc - Otrokovice do Zlína-Prštného, je dle IDOS dnes rovných 299 km, přitom nejkratší trasou přes Žďár nad Sázavou - Brno - Vyškov - Kroměříž - Otrokovice je to pouze 231 km, takže cestující by zaplatil dle tehdejšího tarifu pouze 32 Kč.

Cestující ovšem nemusel jet pouze touto nejdelší trasou, protože ve stejném pásmu jsou i trasy z Havlíčkova Brodu do Zlína-Prštného přes Jihlavu - Brno - Přerov (256 km) či Žďár nad Sázavou - Brno - Břeclav - Otrokovice (261 km) – mimochodem tato trasa vychází dle současného jízdního řádu nejrychleji a za pouhé čtyři a půl hodiny včetně padesátiminutové prohlídky brněnského nádraží při přestupu může cestující z Havlíčkova Brodu obdivovat krásy Zlína (respektive tehdejšího Gottwaldova). Na všechny tyto trasy by dostal stejnou jízdenku přes Hoštejn.

Směrové stanice byly voleny obvykle tak, aby byly poměrně blízko uzlových stanic, ale většinou se jednalo o stanice neuzlové, aby byl směr jízdy jednoznačný. Proto je na jízdence uveden Hoštejn (trať (z České Třebové do Olomouce), či Dolany (trať z Prahy do Kralup nad Vltavou) nebo Blešno (trať z Hradce Králové do Letohradu).

Jak byly voleny pásmové stanice?

Pokud se údaje o směru týkaly pouze jedné pásmové stanice, byl směr uvozen slovem „přes“ a výčet směrových stanic byl pod pásmovou stanicí. Pokud se údaje o směru týkaly více pásmových stanic, byl jejich výčet uvozen slovem „směr“ a byly uvedeny nad výčtem jednotlivých pásmových stanic. Pokud nebyla žádná směrová stanice uvedena, jízdenka platila pro cestu nejkratším směrem. Kudy to je, už si musel cestující najít někde jinde.

Pásmové stanice byly obvykle poslední stanice v daném pásmu. Například na jízdenku z Karlových Varů vlevo nahoře jel pravděpodobně někdo do Prahy (-střed) ale na jízdence jsou uvedeny i Roztoky u Prahy, protože až tam sahalo pásmo 200 km. Často se ale tiskly zvlášť relace do frekventovaných stanic, zejména Praha hl.n., Praha-střed nebo Brno hl.n., přestože nebyly zrovna poslední stanicí pásma, neboť po těchto jízdenkách byla největší poptávka.

Proč je vzhled jízdenek různý?

Na pravé straně jsou jízdenky tištěné v centrální tiskárně v Praze (na Slovensku byla tiskárna ve Vrútkách). Jízdenky v tomto období byly zpočátku dělené přerušovanou čarou, pokud byla dolní část jízdenky oddělena, měla hodnotu jako poloviční. Většinou byly ale tištěny samostatné jízdenky pro poloviční jízdné (pro děti od šesti do 15 let), které měly pod číslováním symbol jedné poloviny v černém kruhu, později i bez černého kruhu.

Ve třetí řadě je jízdenka tištěná na konci 80. let, kdy se od přerušení již upouštělo.

Vedle této nepřerušené jízdenky je jízdenka opatřená razítkem pro zpáteční jízdu. Pokud pro danou relaci nebyly k dispozici přímo jízdenky pro zpáteční jízdu, jaké jsou ve čtvrté řadě, byly vydány dvě stejné jízdenky z nichž na jednu natiskl pokladní zpáteční razítko.

Všechny tyto jízdenky jsou potištěny pouze z jedné strany, kromě jízdenky v poslední řadě z Ostravy-Poruby (dnes Ostrava-Svinov). V daném pásmu (31-40 km) se tratě již rozvětvily do tolika směrů, že se všechny pásmové stanice na jednu stranu nevešly a byly vypsány na rubu jízdenky. Na líci byla pouze první pásmová stanice.

Jízdenky z tiskacích strojů

Vlevo jsou jízdenky tištěné přímo ve stanici na tiskacích strojích tzv. rychlotiskačích. V tomto období se používaly čtyři typy strojů:
Zcela vlevo v první a druhé řadě v prvním sloupci jsou jízdenky z tiskacích strojů západoněmeckého výrobce AEG, které měly přibližně od roku 1976 stanice Praha hl.n., Praha-střed, Praha-Smíchov, Karlovy Vary, Plzeň G.n., České Budějovice, Brno hl.n., Bratislava hl.st., Poprad-Tatry a Košice. Více jízdenek z těchto tiskacích strojů je zde.

Tyto stroje byly pořízeny ČSD při jejich vyřazování u DB v sedmdesátých letech. Používaly je ale i jiné dráhy v západní Evropě. České jízdenky jsou unikátní v tom, že nemají v levém horním rohu číslo pokladny (stejné, jako v levém dolním rohu), ale písmeno. Například v Praze hl.n. byly stroje s písmeny A až T (J bylo z neznámého důvodu vynecháno). Přezdívalo se jim také rádio, neboť se relace volila průsečíkem voliče a příslušné relace na skleněném panelu, který zabíral velkou část stroje. Příslušnou relační destičku pak po zasunutí kartonu stroj automaticky vybral a otiskl na karton a vydal hotovou jízdenku. Kartony pro obyčejné jízdenky vybíral stroj automaticky ze zásobníku. Tyto jízdenky mají velmi zdařilé grafické provedení a kvalita tisku byla velmi dobrá, i když nedosahovala kvality z ústřední tiskárny. Velmi záleželo na údržbě stroje, čistotě destiček a pravidelném doplňování barvy. Některé jízdenky jsou ve vynikající kvalitě, jiné jsou těžko čitelné, rozmazané či nedotisklé.

V první řadě, ve druhém sloupci je jízdenka z takzvaného razidla, což byl stroj východoněmecké výroby. Tyto stroje byly rozšířeny na řadě menších stanic zejména ve středních a východních Čechách. Nebyla to kdovíjaká automatizace. Matrici s relační destičkou musel ze zásobníku vybrat pokladník ručně, vložit ji do stroje, založit karton a úderem na razidlo natiskl jízdenku. Ani grafická úroveň a kvalita tisku těchto jízdenek nebyla nijak závratná.

Na druhé pozici druhé řádky je jízdenka z tiskacího stroje SASIB italské výroby, které byly zakoupeny pro Prahu hl.n., kde byly používány do roku 1976 a nebyla s nimi údajně žádná velká spokojenost. Dílem byla možná chyba i v poměrně nepřehledně koncipovaných relacích na jednotlivých relačních destičkách. V roce 1976 byly tyto stroje nahrazeny stroji AEG a stroje SASIB s výrazně přehlednějšími relačními destičkami dostaly výdejny v Benešově u Prahy, Kolíně a Pardubicích, kde sloužily až do roku 1991.

Poslední vystavená jízdenka z Prahy-Vršovice je opět z tiskacího stroje AEG, ale staršího typu. Tyto stroje byly v Říčanech, Jaroměři, Chlumci nad Cidlinou, Stříbře, Lysé nad Labem, Nymburce, Poděbradech a Chrudimi.

Jízdenky na bílém a měkkém kartonu

Na konci osmdesátých let byl v Československu nedostatek lecčeho. Došlo i na nedostatek hnědého kartonu a objevily se jízdenky na bílém kartonu, který byl do té doby vyhrazen pro místenky a sčítací lístky. Protože československý průmysl nebyl schopen drážní karton v požadované kvalitě vyrobit, dovážel se z Rakouska a byla proto snaha najít za tento materiál náhradu. V roce 1987 se objevily jízdenky z československého kartonu, který byl výrazně měkčí a připomínal spíše čtvrtku. Byl choloustivější na ohyb, méně trvanlivý a používal se proto na jízdenky pro krátké relace. Zajímavostí těchto jízdenek bylo číslování pouze na spodní straně, jak to vidíme na jízdence vydané v Králíkách. Jízdenka z Nové Role bez číslování je spíše z nějakého zkušebního tisku, neboť na ní není vyražené datum výdeje.

Rychlíkové jízdenky

Pro cestu rychlíkem bylo nutno zakoupit k jízdence rychlíkový příplatek. Pro frekventované relace (zejména ve velkých stanicích) byly tištěny přímo rychlíkové jízdenky, které měly v ceně již rychlíkový příplatek započítán. Rychlíkové jízdenky měly červený pruh, ale vyskytovaly se i varianty od oranžové po fialovou.

Další ukázky vzhledu rychlíkových jízdenek:

Od konce osmdesátých let se pro rychlíkové jízdenky používal karton hnědé či bílé barvy bez pruhu. Je zajímavé, že v posledních letech před zrušením rychlíkových jízdenek, (od roku 1995 byl zrušen rychlíkový příplatek), se červený pruh na jízdenkách opět objevil, na rozdíl od barevného rozlišení v jiných případech, které už obnoveno nebylo.

Rychlíkové příplatky

Pro méně frekventované relace byly tištěny pouze jízdenky pro osobní vlak a pokladní k nim zároveň vydal i rychlíkový příplatek. U jízdenek tištěných na tiskacích strojích následují z tohoto důvodu u jízdenky za obyčejné jízdné a rychlíkového příplatku pořadová čísla zpravidla za sebou. Zvlášť pro kratší relace byly na rychlíkových jízdenkách, jako cílová stanice poslední uzlová stanici, kde zastavoval rychlík, přestože tato stanice nebyla poslední stanicí cenového pásma.

Například na rychlíkové jízdence z Prahy hl.n. je jako jedna z cílových stanic uveden Tábor, avšak za stejnou cenu mohl cestující pokračovat dále osobním vlakem až do Roudné, Božejovic či Pořína, které leží za Táborem.

Podobně z Brna hl.n. směrem do Ostravy, mohl cestující dojet až do Kunčiček, přestože na rychlíkové jízdence byly pouze Vítkovice.

Do třetice za 56 Kč bylo možné při cestě z Prahy přes Brno pokračovat až do Oslavan, proto bylo takovému cestujícímu lepší vydat místo rychlíkové jízdenky jízdenku pro osobní vlak, kde byla pásmová stanice a rychlíkový příplatek, aby nemusel s průvodčím v navazujícím osobním vlaku řešit, zda má zaplaceno dost nebo ne.

Barevné varianty rychlíkových příplatků

Rychlíkové příplatky pro druhou třídu měly různé odstíny žluté až hnědé a úhlopříčné pruhy, aby se odlišily od příplatků na spěšný vlak. Pruhy šly většinou z levého horního okraje do pravého dolního, ale poměrně často se vyskytovaly i varianty s opačným sklonem.
Rychlíkové příplatky pro první třídu měly světle zelenou barvu.

Podobně jako u rychlíkových jízdenek se na konci osmdesátých let upustilo od barevných pruhů, ale používal se pouze bílý karton.

Příplatky na spěšný vlak

I pro cestu spěšným vlakem bylo nutno zaplatit příplatek. Na rozdíl od rychlíkových relací se však samostatné jízdenky na spěšný vlak v centrální tiskárně netiskly. V tiskacích strojích AEG byly sice založeny relace, v jejichž ceně byl příplatek na spěšný vlak, ale vydávány byly velice vzácně. Možná byl důvod v tom, že nebylo stanoveno žádné barevné odlišení typem kartonu pro jízdenky na spěšný vlak. Například v Rumunsku měly samostatné jízdenky na zrychlený vlak modrý pruh místo červeného. Pokud byla tedy vydána z tiskacího stroje jízdenka na spěšný vlak, pak na kartonu pro rychlíkovou jízdenku či příplatek pro spěšný vlak. Ty byly pouze na rychlíkových a expresních spojích. Příplatky první třídy v ukázce byly natištěny již na vyřazeném stroji a na ručně obarvený bílý karton.

Příplatky na spěšný vlak první třídy se v praxi nevyskytovaly, respektive dosud jsme žádný já ani nikdo z dalších sběratelů, které znám, neviděli. V tiskacím stroji byla založena matrice pro příplatek první třídy, ale zda byla pro výdej jízdenek někdy použita, není doloženo. Spěšné a osobní vlaky v tehdejší době téměř nikdy neměly vozy první třídy.

Jízdenky pro zvláštní cílové stanice

Pro významné cílové stanice se vydávaly jízdenky s barevným horním a dolním okrajem. Tento zvyk pocházel z doby, kdy kromě průvodčího kontroloval jízdenky i výběrčí v cílové stanici a podle barvy bylo hned zřejmé, zda má cestující správnou jízdenku.

Jízdenky s bílým okrajem měly cílovou stanici Praha hlavní nádraží, Praha střed, Praha-Těšnov a Bratislava hlavná stanica. Mezi bílými okraji měla jízdenka nejčastěji žlutou barvu, ale byly i varianty s téměř růžovou až sytě hnědou.

Jízdenky s oranžovým až červeným okrajem měly cílovou stanici Praha-Smíchov, Brno hlavní nádraží, Plzeň, Ostravu či Košice.

Od tohoto barevného odlišení se však začalo upouštět již v polovině osmdesátých let a nové jízdenky byly tištěny i pro tyto cílové stanice ve standardní hnědé barvě.

Jízdenky s barevnými okraji byly i pro rychlíkové relace. Ukázky jsou zde:

V první řadě jsou rychlíkové jízdenky první třídy, které měly zelenou barvu bez ohledu na cílovou stanici.

Dělnické jízdenky týdenní

Pro dojíždění pracujících do práce byly zvláštní týdenní dělnické jízdenky, které byly pouze o málo dražší než jízdenka pro jednu cestu. Dělnické jízdenky měly modrou barvu, tato barva se udržela po celou dobu výdeje a kartony jiných barev pro dělnické jízdenky byly poměrně vzácné.
Dělnická jízdenka má na zadní straně místo pro jízdu tam a zpět pro každý pracovní den. Počítalo se i se sobotou, která byla až do šedesátých let běžným pracovním dnem. Místo bylo viditelně i na neděli, pokud někdo pracoval v nepřetržitých směnách.

Dělnická jízdenka měla i jednosměrnou variantu, která se lišila kromě nápisu na líci i jinou mřížkou pro dny v týdnu na rubu.

K dělnické jízdence bylo možno zakoupit i rychlíkový příplatek. Rychlíkové příplatky byly jednosměrné a obousměrné.

Pro vybrané cílové stanice - sem odkaz na jízdenky s pruhy - byly dělnické jízdenky opatřeny také bílým či červeným pruhem.

Dělnické jízdenky zpáteční

Kromě týdenních jízdenek byly i dělnické jízdenky pouze pro jízdu tam a zpět, které byly za cenu o něco nižší, než obyčejné jízdné pro samotnou jednu cestu. Sleva byla tedy přibližně 50%.
Stejná sleva byla i na rychlíkový příplatek. Poloviční zpáteční příplatek byl dokonce na tiskacích strojích založen jako samostatná matrice. Celý zpáteční příplatek neexistoval. V jiných výdejnách byly vydány k jízdence dva poloviční příplatky, případně pouze jeden celý příplatek.

Rekreační jízdenky

Rekreační jízdenky byly zvláštním typem zpátečních jízdenek, které platily v pátek, v sobotu, v neděli a státní svátky v oblasti Prahy, Plzně, Brna, Bratislavy a Ostravy. Sleva byla 25% z ceny zpáteční jízdenky. Sleva byla pouze na blízké traťové úseky okolo těchto měst (cca do 80 km). Rekreační jízdenky byly zrušeny s novým tarifem od 1.9.1990.

Místenky

Místenky sloužily k rezervaci místa k sezení v rychlících, pokud chtěl mít cestující jistotu, že nebude muset stát nebo u vlaků, které byly povinně místenkové.

Místenky byly oboustranné a vydávaly se většinou ve zvláštních místenkových pokladnách, které byly vybaveny systémem umožňujícím spojení s výchozí stanicí, v níž byly do vozů umístěny lístečky označující rezervovaná sedadla.

Místenky byly tištěny většinou na karton hnědé či zelené barvy podle třídy, případně na karton bílý, kde se třída rozlišovala vypsáním. Méně obvykle se používal i karton modrý. Zdá se, že bílé a modré jízdenky byly určeny na vnitrostátní spoje a hnědé a zelené na mezinárodní, protože hnědé a zelené místenky byly s českým a německým textem.

Zajímavé bylo, že relační destičky na místenku byly založeny i v tiskacích strojích, kde se však téměř nepoužívaly, protože tyto pokladny nebyly napojeny na rezervační systém a nebyly tak schopné provést rezervaci. Byla to ale jediná jízdenka z tiskacího stroje, která byla oboustranná a měla proto rubovou a lícovou matrici.

Nejvýznamější mezinárodní rychlíky a expresy měly jména a na místenkách pro tyto vlaky bylo jméno přímo vytištěno.

Na konci osmdesátých let se objevily místenky jednostranné. Přibližně ve stejné době však jako první z kartonových jízdenek začaly být kartonové místenky nahrazovány místenkami na traktorovém papíru z jehličkových tiskáren napojených na osobní počítač. Program umožňoval kromě rezervace a vydání místenky i vydání samotné rychlíkové jízdenky a cesta ke konci kartonových jízdenek tak začala i v Československu. Pouze vysoká cena tehdejších osobních počítačů oddálila konec kartonových jízdenek ještě o přibližně patnáct let.

Sčítací lístky a vstupenky na nástupiště

Jako poslední z pravidelně vydávaných druhů jízdenek se ještě podívejme na sčítací lístky a vstupenky na nástupiště.

Vstupenku na nástupiště můžeme označit za přežitek z dob dávno minulých, protože všechna nádraží v osmdesátých letech byla volně přístupná nejen cestujícím, ale prakticky komukoliv. Na žádné významné rychlíkové stanici ale samozřejmě nechyběla obligátní cedule „Vstup povolen pouze s platnou jízdenkou nebo vstupenkou na nástupiště“. Vstupenky na nástupiště si však kupovali pouze železniční fandové, sběratelé jízdenek a recesisté, kteří nevěřili, že pokladní něco takového opravdu má. S novým tarifem od 1.9.1990 byly oficiálně zrušeny.

Naproti tomu sčítací lístky své opodstatnění měly, protože sloužily jako kontrolní jízdenka ke skupinové jízdence. Skupinová jízdenka už nebyla kartonová jízdenka, ale tiskopis, ke kterému byl připojen seznam účastníků a údaje o výchozí a cílové stanici, třídě, datu a času odjezdu či předepsaných číslech vlaků, apod. Aby průvodčí poznal, kdo ve vlaku ke skupině patří, každý z účastníků skupiny musel průvodčímu předložit právě sčítací lístek, aby prokázal, že za něj bylo jízdné uhrazeno. Pro školní skupiny se ale většinou tyto sčítací lístky nevydávaly, alespoň já si nepamatuji, že bych někdy jako účastník výletu jedoucí na skupinovou jízdenku sčítací lístek dostal.