Období let 1960-1976
V relativně klidném období šedesátých a první polovině sedmdesátých let dochází k postupné modernizaci vzhledu jízdenek, zvýšení stálosti barev kartonů i jeho kvality.
Kromě jízdenek z ústřední tiskárny v Praze a ve Vrůtkách se také znovu objevují pokladní tiskací stroje. Postupně byly pořizovány tři typy tiskacích strojů. Nejrozšířenější byl typ pocházející z východního Německa tzv. razidla, což byl poměrně jednoduchý stroj, poháněný mechanicky klikou. Na obrázku jízdenek za obyčejné jízdné vidíme tyto jízdenky ve spodní řadě. Tisky z těchto strojů byly většinou dost nekvalitní a často na hranici čitelnosti.
Druhým typem byl tiskací stroj italské výroby značky SASIB, který však byl v tomto období pouze v Praze hlavním nádraží a údajně se příliš neosvědčil. Osobně si myslím, že se nepovedl ani vzhled relačních destiček cílových stanic, které působí použitím pouze kapitálek poněkud archaickým dojmem a hodí se pěkně k Ladovým obrázkům. Zajímavostí těchto pražských relací byl symbol jedné poloviny ve čtverečku místo v tradičním kruhu pro poloviční jízdné.
Třetím typem používaným až v samém závěru tohoto období byly tiskací stroje AEG západoněmecké výroby, které se velmi osvědčily a byly instalovány do největších stanic. Jednalo se o vyřazené elektronkové stroje od Deutsche Bahn, které byly v pokladnách velkých západoněmeckých stanic v provozu v šedesátých a sedmdesátých letech a postupně byly nahrazovány počítači. Stroje AEG byly instalovány v roce 1976 do Prahy-střed, Brna, Košic a Plzně a již následující rok musely být všechny relační destičky vyměněny, neboť došlo ke zdražení jízdného a především k redukci pásem, takže práce z předchozího roku přišla téměř celá vniveč.
Tiskacím strojům AEG jsou věnovány samostatné stránky zde.
Pokud jde o obecné změny ve vzhledu jízdenek, zmizely jízdenky dělené uprostřed. U jízdenek pro osobní vlak vidíme, že starší jízdenky měly i o trochu menší pořadové číslice. Vlevo pak můžeme vidět ukázku jízdenek z různých tiskacích strojů. Zcela nahoře jsou jízdenky z tiskárny SASIB, pod nimi ze stroje AEG a zcela dole jízdenky z razidel. Některé stanice vystřídaly i více typů tiskacích strojů. Například Praha hl.n. všechny tři. V tiskacím stroji v Plzni G.n. (Gotwaldovo nádraží) bylo založeno i hodně relací pro osobní vlaky první třídy, naproti tomu mezi relacemi v Praze-střed či Praze hl.n. bylo relačních destiček pro první třídu málo, většinou pouze jedna celá a jedna poloviční pro jedinou relaci z každého pásma. Pro ostatní relace se pak často používala kombinace celé a poloviční jízdenky, protože tarif pro první třídu byl 150 % tarifu pro druhou třídu. Druhou možností bylo dopsat cílovou stanici na jízdenku pro jinou relaci stejné hodnoty tužkou.
Jízdenky pro rychlíky mají svou standardní podobu s červeným pruhem. Je i dobře patrné, že samotný základní karton na jízdenky byl zpočátku tmavší (horní a dolní řada), posléze až světlý (dolní řada) a teprve od sedmdesátých let, získal svou klasickou světle hnědou barvu (prostřední řada).
Ve vzhledu rychlíkových příplatků již nebyla prakticky změna, pouze byly čím dál méně běžné rychlíkové příplatky dělené uprostřed, i když se tu a tam na menších stanicích vydávaly i v osmdesátých letech.
Spěšné příplatky v porovnání s pozdější dobou měly přechodně sytější a spíše cihlovou barvu, později převládla původní žlutá.
Udrželo se i tradiční žlutobílé „proužkování“ pro jízdenky s cílovou stanicí v Praze, Bratislavě a červenohnědé pro Ostravu, Brno, Plzeň či Košice. V této době to již ztratilo význam, protože jízdenky v cílové stanici nikdo nevybíral, byly pouze kontrolovány průvodčím ve vlaku.
U rychlíkových jízdenek s cílovou stanicí Praha hl.n. se nejdéle udržely ještě zvláštní typy písma pro cílovou stanici. U ostatních jízdenek je vidět přechod na standardní jeden typ font písma (bylo ale stále používáno jak patkové tak i bezpatkové písmo).
Dělnické týdenní jízdenky měly klasickou bleděmodrou barvu, jednosměrné dělnické jízdenky byly modré s bílým pruhem uprostřed. V předválečné době se používala podobná barevná kombinace pro zpáteční jízdenky. Po válce již zpáteční jízdenky zvláštní barevnou kombinaci nemají.
Dělnické varianty jízdenek byly i pro jízdenky jenom pro cestu tam a zpět. Tyto jízdenky platily pět dnů, aby pracující stihl celý pracovní týden. Barevné kombinace s pruhy pro vybrané cílové stanice se používaly i pro dělnické zpáteční a týdenní jízdenky.
K dělnickým jízdenkám byly i zvláštní poloviční zpáteční rychlíkové příplatky. Ve většině stanic, ale tyto příplatky vydávány nebyly a použily se dva obyčejné poloviční příplatky. Uprostřed vidíme dokonce natištěné oba příplatky ve výdejně Kladno na jeden karton, což je zvláštnost, protože všechny relace na rychlotiskacích strojích byly jednostranné, aby obracení kartonu nezdržovalo výdej.
Rekreační jízdenky se formátem přizpůsobily běžným jízdenkám a odlišovaly se už pouze barvou kartonu a odkazem na platnost dle vývěsky, tj. ve dnech pracovního volna a pracovního klidu a v den před těmito dny.
U relace z tiskacího stroje AEG z Plzně je informace o platnosti i pro zpáteční cestu natištěna razítkem, protože na relační destičce se vloudila chybička a na tento podstatný údaj se na zapomnělo.
U místenek se přešlo z jednostranného uspořádání na oboustranné.
Vstupenky na nástupiště a sčítací lístky zůstaly beze změn. Vícejazyčný sčítací lístek byl k mezinárodní skupinové jízdence. Jízdenka v první řadě vlevo je volná jízdenka, jméno a příjmení cestujícího se vyplnilo na druhé straně.
V této době se ještě používaly sdružené jízdenky pro část cesty první třídou. Sdružené jízdenky byly zrušeny od roku 1976.
Zpět na hlavní stránku.